Proč nejsem komunistou

Poučný Josef Čapek

 

Ano, proč nejsem komunistou? Což mám snad nějaké důvody, abych byl přívržencem kapitalistického řádu světa, abych pomáhal vykořisťovati utlačené, abych se bál o své blaho a prospěch před velikým ideálem o nejvyšší sociální spravedlnosti v uspořádání věcí lidských? Což bych mohl býti tak netečný, otrocký a snadno spokojený, abych neviděl, necítil a nesoudil a netoužil po lepším a abych, vyrůstaje z chlapce, usiluje žíti a konati svou práci a bojuje o živobytí své ženy i dítěte, mohl tento ideál necítit a nenésti jej v sobě? Vždyť už sama praxe života a životní zkušenost dostatečně dovede poučiti umělce, byť i neměl pronikavějšího smyslu pro věci politické a národohospodářské, že není na světě vše dobře, čistě a spravedlivě uspořádáno. A vedle toho nese v sobě sen velikého dítěte o pomyslném světě a řádu, v němž vše by bylo dobro a krása. Tu tedy nebylo by mu těžko jíti ke komunistům; mohl by míti blíže na tuto frontu než na druhou stranu a radikálnost programu i strany mohla by mu být uspokojivým spolehnutím a hlasitou útěchou v jeho bolesti i hněvu a v jeho snech o nápravě co nejrychlejší a nejobecnější.
Pravil jsem sen velikého dítěte, neboť ve skutečnosti jest tento toužený nový a lepší řád světa úkolem ohromným, strašně obsáhlým; má to býti veliké, vážné a odpovědné řešení, kde my přicházíme jen se svou krásnou představou. Nestojí to za mnoho, když lidé krásných představ běží honem s touto vzdušnou a větrnou matérií ke komunismu: komunismus mnoho na takovéhle umělce nedá; přihlásí-li se pod korouhev, užívá jich ještě tak nejspíše jako reklamy, ale jejich krásné představy nemají pro něho prakticky valné ceny, ba jsou mu i značně živlem rušivým a nebezpečným. Lidé, kteří mají příliš volného a svobodného ducha a jsou tedy nepřekonatelné náchylní k individualismu, byli by pro komunismus snadno nebezpečně kacířským živlem a brzo by porušili jeho fazónu. Bylo by pak nutno uložiti jim velikou disciplínu a spoutati je zcela vášnivě slepou důvěrou k programu a praxi strany, aby právě zde přestali přemýšlet.
Neboť mám-li oči otevřené, abych viděl chyby a zlo na straně jedné, jsou také otevřené i pro vady a zlo komunismu. Nemohu se postaviti na stranu komunismu, neboť příliš mnohé příčí se tu mému citu a rozumu. Byl by měl býti takový, aby strhnul a přesvědčil na prvý ráz; nejsmeť z kamene ani ze dřeva. Byl by měl býti takový, aby čistě a jasně překonal naše pochybnosti vzniklé nad jeho lidmi, nad jeho programem i praxí. Byl by měl býti něčím podstatně jiným než jest. Takto jest nám potom věřiti také v jiné možnosti a jinou účinnost, v jiné lidi, jinou praxi, v jinou revoluci, v jiný pohyb a zrání k lepšímu a dokonalejšímu ve vývoji lidstva. Divný optimismus, když se nám řekne, že mimo komunismus není činu a spásy? Je postaven na důvěře v dobrou vůli a schopnost moderních časů k spravedlivějšímu, prospěšnějšímu a ušlechtilejšímu uspořádání světa, jakého dřívější doby neznaly. Tato dobrá vůle a schopnost se už prokázala během století v činech i v postupném vývoji; nelze popírati, že pracujícího člověka postavila na zcela jiné místo, než kde byl za nedávného ještě feudalismu a než byl před deseti lety, a že ho vznese ještě dále, než je dnes. Komunistickým řečníkům jest ovšem loto tempo příliš pomalé a energie malá; zdá se lak, neboť tento vývoj není řečnickým výkonem a agitací. A jistě, že je pro naši netrpělivost příliš pomalý; rád bych se ledačeho dočkal už teď a hodně dříve. Ale, je-li lidská společnost shnilou mršinou, rozpadne se, jsouc bořena, dost rychle; je-li však živým organismem, je jí nepochybně potřebí vždy nějakého času k velikým procesům, které se dějí v jejím živém těle.
Namítne se, že – ačkoliv tu kus té dobré vůle je – přece jen se tato přeměna děje příliš pomalu a že sotva stojí za řeč, neboť příliš mnohé se jí staví v cestu, co se novým uspořádáním věcí cítí na svém zájmu a prospěchu ohroženo: starý režim, kapitalismus, buržoazie. Jak odzbrojiti tuto nepřátelskou reakci, která nám překáží v lepší práci? Máme tu komunistický recept: udělat ještě dnes revoluci, postavit tuhletu třídu ke zdi a zmocnit se, vlády.
Naplňovalo mne vždy podivem, co všechno je komunismu buržoazií, jež musí být krvavě na hlavu potřena. Zvláště ve věcech kultury a umění vylíhla se z toho namnoze stanoviska a měřítka skutečně tak úzká, hrubě nízká a kalná, přišlo se se soudy tak křivými a ošklivě zámyslnými, že je to opravdu hanbou našeho komunismu, že se k něčemu tak nečistému dal strhnouti a zneužíti. A stejně i v jiných oborech lidského života a činu stavěla se tu fronta tak divných linií a takové zvláštní bojové strategie, že není možno ubrániti se úděsu z této tak strašně přízemní vzpoury. Příliš často jsem měl dojem, že nejde tu o jasnou myšlenku, nýbrž o záchvaty zběsilosti a maloduché nenávisti, slepé a hrubé násilnosti, jež je posedlá rozpoutanými běsy. Není tu přítomen ten cit šíře a vysokomyslné spravedlivosti, jakým by měla býti prodchnuta veliká myšlenka, která chce do svých dlaní přejmout svět. Ano, namítne se, ale vždyť je to vzpoura utlačených otroků proti světu, jenž je vraždí a činí svou kořistí. Nuže, ona to však není jen vzpoura otroků; je to -a v míře velmi silné – i vzpoura vládychtivých, kteří si příliš nenáležitě zjednodušili svět na bitevní pole svého výboje a nepřihlížejí k ničemu více, než k bojechtivosti svých organizovaných vojsk. Nevěřím v světovou revoluci, už snad z toho naivně primitivního důvodu ne, že ji nebudu dělati já, že ji nebude dělati ten a ten a ještě onen a všichni, k nimž mám vážnost a důvěru a s nimiž mně je nějak možno vnitřně se shodnouti; věřím však, že komunismus je velmi ochoten revoluci udělati. Věřím, že je schopen podniknouti revoluční akt, nevěřím však, že je dostatečně schopen vytvořiti pak řádně to, co by po takové revoluci mělo následovati. Neboť to je něco, co by vyžadovalo větších, mocnějších, pronikavějších a v nejlepším slova smyslu produktivních sil, sil takové lidskosti a řádu a tak širokých a všeobecně obsáhlých, jakými by daleko nevládla ta jejich revoluce. Účet za takovou revoluci byl by přece jen příliš drahý; dlouhým a krušným laborováním napravovaly by se následky a instaloval by se život, který těžce by se měl přiblížiti zase k snesitelnosti hmotných podmínek života někdejšího. Je pravděpodobno, že za tutéž dobu a bez všech těch krvavých nákladů by vývoj bez revoluce dospěl nad tyto nezbytné hmotné podmínky, jichž by neporušil a nemusel pak lopotně napravovati, a že by, nezatížen lepkavou tíhou a vinou takových obětí, pořídil v duchovém řádu více. Bylo by lépe, kdyby spravedlnost mohla se ubírati po kvetoucí práci, než kdyby její nohy se měly brodit v krvi a bídě.
A já tedy vím pevně a jasně, že lidí, kteří velmi horoucně a účinně chtějí, aby tato nová spravedlnost kráčela po práci, po jejich práci, kteří chtějí, aby tato spravedlnost nového lepšího řádu našla poctivý a spolehlivý opěrný stupeň na jejich pracujících hlavách a rukou, je daleko více, než jak předpokládá a připouští komunismus. Nechtějí nic na komunismu. 1 praví tedy komunismus, že jsou to buržousti. Neboť komunismus má jen dva pytle, do nichž utřiďuje člověka. V jednom má proletáře, který se odtud vyhrne a udělá revoluci. V druhém je buržoa, který pak má být potlučen a vytlučen. Do toho druhého pytle hází tedy komunista všechno, co není organizováno ve straně a znamenitě si tím zjednodušuje obraz světa.
Jsem z fabrického prostředí a vím velmi dobře, že mezi dělníky je zrovna tak mnoho malých buržoů, jako mezi takzvanými buržoy je tuze mnoho lidí, kteří jsou velmi rádnými, ba příkladnými dělníky. Tohle je jistě na pováženou. I vysvětlil mně to jeden subtilnější komunista v ten smysl, že buržoy jsou všichni příživníci a štěnice, lidé neproduktivní, kteří žijí z práce cizích rukou, z níž na účet spravedlivé odměny ždímají svůj tučnější profit; je to třída dost široká a různotvárná. Buržoy nejsou však lidé produktivně pracující, kteří mají na své práci odborný zájem, to jest cit pracovně tvořivý, zdokonalující a sociální. Toto rozlišení, jež není projevem omezence, se mně dosti líbí, neboť potvrzuje mou zkušenost, ale naprosto mne nemůže zlákati k jiným pocitům a k jinému přesvědčení, jež by s komunismem nebylo v rozporu a odporu. Jestliže v komunismu jest snad mnoho takovýchto odborníků, jací skutečně jsou nejhodnotnějším statkem moderního života, jest tam i převeliký počet individuí, které jsou v mentalitě i životě buržoazními typy v nejhorším slova smyslu. A na druhé straně, té „buržoazní“, vidím nespočet oněch odborníků, lidí práce a vývoje; je jich, jak jsem již poznamenal, mnohem a nepoměrně více, než je komunismus ochoten uznati. Jsou prý to tedy lidé hodnotní a moderní, ale nejsou prý v sobě dostatečně jasní. Jejich povinností prý je dospěti k modernímu světovému názoru, jímž by se osvobodili z područí buržoazního způsobu myšlení: kdyby se domyslili, museli by prý nutně přejíti ke komunismu, který jedině je moderním názorem důstojným typu hodnotného moderního člověka. Jak viděti, je tu tedy po politické stránce valný zmatek. V mase komunismu je náramně mnoho typů, kteří se nedomyslili a neujasnili si, že vlastně jsou buržoy. Naproti tomu, na druhém břehu, v mase buržoů, je převelmi typů, které jasně odpovídají měřítkům, kladeným komunismem v ideálnějších momentech na hodnotu obecně lidskou i vymezeněji komunistickou. Jsou prý však neujasnění, nerozhodnuti, couvají prý před jediným moderním názorem, jejž by jim jasnější důslednost a domyšlenost kázala bezvýhradně přijmout: před komunismem. Nevím, proč by to zrovna měl být nedostatek myšlení a jasnosti, nejdou-li tito lidé pod prapor komunismu; spíše jim komunismus náramně málo odpovídá právě proto, že přemýšlejí, že hledají jasno a že jsou rozhodní a rozhodnuti ve prospěch nejlepších lidských ideálů udělati své nejlepší bez komunismu. Není komunismus tím jediným moderním světovým názorem ani tím nejmodernějším a není ve své dnešní dogmatické podobě něčím tak absolutním a dozrále definitivním, jak se žádá věřiti. Není tu tak bez konkurence, jak by rád byl, neboť jsou ve světě jiné city a myšlenky, jejichž tok a proud není sice programově a organizačně formulován, ale které jsou v nejširším sociálně vývojovém účinu. Jsou tu tedy dva tábory a v obou vidím typy, jimž komunismus přiznává dobrou a živou lidskou hodnotu. Vidím známé a příbuzné na obou stranách, a stojím-li na té nekomunistické, není to ze zmatku ani z duševního pohodlí. Zde se pracuje se zájmem odborným a zdokonalujícím za sebe, za život, za víru v lepší, bez uší ohlušených vřeskně poplašnými a velitelskými signály a s očima neoslepenýma takovou krutou rudostí, v jejíž záři se na druhé straně rozpalují k boji o vládu.
Nejsem tedy komunistou, protože mám rád člověka, protože mám větší úctu a lásku k dílu než k jakékoliv moci.
Jest toho velmi mnoho, co jeví se mně zlou a zhoubnou stránkou komunismu. Vždy však v něm vidím veliké memento za zlo a zhoubnost světa, který není schopen spravedlivosti a vyvolává bouři a trest za to, že nemá povinné úcty a lásky ani k člověku, ani k práci a k dílu.

 

 

Přítomnost 1. I. 1925

oskenoval a opravil: Jakub Hadraba

Úvaha školní

K této úvaze mne přivedla moje žena. Jeli jsme v autě a přišla řeč na téma, které bylo v naší rodině nedávno aktuální.V minulých týdnech se manželka, jako spoluautor školních učebnic, potýkala s dvěmi „kolegyněmi“.

Nebyly to přímé kolegyně v zaměstnání, ale dvě vypečené učitelky, které neváhaly a bez uzardění použily pracovní listy ze tří učebnic, které manželka napsala (Prvouka 1.,2. a 3. třída), okopírovaly je vyvěsily je na internetu, zahrnuly a bez povolení je vydávaly za vlastní díla a pobraly tučné granty na jejich vytvoření. Vznik těch učebnic jsem sledoval z bezprostřední blízkosti, měl jsem na nich podíl tím, že jsem autorky vozil kam bylo nutné. Kvůli tomu to však nepíšu. Chci jen dokladovat, že vím jak obtížná a dlouhá práce to byla. Trvala bezmála 4 roky. (3 knihy k tomu pracovní listy a metodické příručky.)

Ony výše zmíněné dámy sfoukly svá díla během několika dní , zveřejnily je a bylo jim podivné proč se autorky ozývají a protestují proti tomu. Vždyť jsme to jen okopírovaly když to bylo tak pěkné.

Granty, které obě obdržely jsou peníze i nás daňových poplatníků. My všichni pak a obzvlášť podobné učitelky, nadáváme, že ve školství nejsou peníze, že je to strašné a je to hanba, atd.

A tak jak jsme jeli a povídali si, mluvili jsme o tom, že již dlouho nebyl žádný nový dotisk. Samozřejmá odpověď byla : ve školství nejsou peníze a učebnice jsou na prvním místě, kde se šetří. V pořádku, učebnice něco vydrží, nemusí se tak často obměňovat. Ale co pracovní listy? Ty každý žák spotřebuje tak, že je popíše. Jak to že se nedotiskuji? (učebnice jsou poměrně rozšířené a oblíbené). Jednoduchá odpověď. Učitelky je dětem kopírují na drahých školních kopírkách. Tak „šetří“ peníze ve školství a nadávají, že mají malou výplatu. Jeden pracovní sešit stojí cca 60 Kč. Jeho okopírování na školní kopírce spolkne min. 120Kč nákladů. A šetří se ať to stojí cokoliv.

Při té příležitosti jsem si vzpoměl (byl to úspěch) na léta když jsem já povinně docházel. Před koncem každých prázdnin jsem šel s maminkou do papírnictví (bylo u každé školy),  tam jsme se postavili do fronty a nakoupili učebnice které jsem v následující třídě potřeboval.

O ty knihy jsem se pak staral jako o vlastní (taky byly vlastní), protože se pak na konci školního roku daly prodat a tak si přivydělat na nové učebnice do následující třídy. (Ani jednou jsem nepropadl). Pokud se mi je „podařilo“ nějak poškodit, byl doma világos. Cena knihy klesala.

Zrovna tak jsme kupovali sešity, čtvrtky,tužky,pera. Proč musíme všichni společně přispívat rodinám, které to zjevně nepotřebují (já bych, kdybych měl měl školní děti ty učebnice určitě kupoval, nebo bych na ně přispíval vnoučatům). Pokud mám na auto za půl milionu a více, tak musím mít i několik stovek na učebnice.

Mnozí řeknou a co chudinky samoživitelkya jiní chudí. Já na to, ať přestanou kouřit a pít každý den v restauraci Na růžku svých 5 piv  a budou mít. To však nemyslím úplně vážně, (i když se to někdy hodí). Máme sociálku a těm, kteří na to PROKAZATELNĚ nemají, lze přispět. 80%, 90% ceny. Něco by však zaplatit měli, protože pak nefunguje ta úcta ke knize a „parchanti“ ničí a ničí.

No a jeto. A tak budou mít učitelé vyšší výplatu a národ určitě nezchudne.

Panevropský defétismus

Čtěte, čtěte

 

http://neviditelnypes.lidovky.cz/svet-panevropsky-defetismus-djp-/p_zahranici.aspx?c=A140320_203606_p_zahranici_wag

Dovolím si ocitovat, protože je to naléhavé

„Druhá světová válka začala ve Španělsku, třetí možná na Ukrajině. Tehdy se také čekalo. Španělsko, Rakousko, Sudety, pak zbytek Čech a Moravy, Polsko, Alsasko, Lotrinsko, Benelux… Západ se probudil až za Maginotovou linií! A pak se nad Kanálem hrálo o hodiny.“

„A že na to nemáme? A kdo jiný by měl mít. Ano, možná u toho trochu zhubneme, možná chvíli nebudou plné trubky ropy a plynu, možná pár let nepojedeme v létě k moři. Ale v opačném případě na nás mohou čekat potravinové lístky, bumážka i pro pouhé opuštění regionu a výlet leda tak na Sibiř. Do gulagu! To všechno už tu bylo a někteří si to naštěstí ještě pamatujeme.“

Rus ohrožuje celý svět. Komunismus a jeho imperialistická podstata je v jeho genech tak zažraný, že bude trvat několik set let, než toto nebezpečí pomine. A to za podmínky, že ukrajinský problém nezpůsobí to nejhorší. Přičteme-li k tomu obrovskou míru alkoholismu, který je dnes rovněž dědičný, je to nebezpečí pro západní civilizace, nebezpečím smrtelným.

Pak nám Bůh pomáhej.

Nejbohatší Čech má tajemství

Respekt, 13. 5. 2002

Po zhroucení impéria Chemapolu se králem zdejší chemie stala firma Agrofert. Loni v prosinci jí Zemanův kabinet prodal státní koncern Unipetrol, a i když transakce dosud nebyla splacena, nechává se zástupce Agrofertu Andrej Babiš v tisku oslavovat jako „nejbohatší Čech“.
Nad privatizací chemie se vznáší vážný otazník. Babiš už prokázal, že je obratný manažer a jeho firmy nekrachují. Jemu ale Agrofert nepatří – pětapadesát procent akcií je ve vlastnictví tajemné firmy Ameropa. A o tom, komu patří Ameropa, nic nevědí ani ministři, kteří jí svěřili celý český chemický průmysl.
Baar
V industriální zóně na kraji švýcarského městečka Baar sídlí firma Ost Finanz und Investition (O.F.I.). Sídlí je přehnaný výraz, v budově nemá vlastní kancelář, neúřadují tam majitelé ani zaměstnanci společnosti. Tato neviditelná společnost přitom až do loňského října vlastnila většinový podíl v tuzemském chemickém impériu Agrofert, o němž se v českých médiích píše, že patří Andreji Babišovi.
Zjistit v Baaru cokoli o české expanzi místního podniku není jednoduché. O.F.I. má sídlo spolu s dvacítkou dalších firem v malé kanceláři společnosti Contrevi. Budova v nehezkém švýcarském zapadákově vůbec neodpovídá parametrům, které laik klade na kanceláře společnosti, jež léta vlastnila v Česku firmy s ročním obratem skoro třiceti miliard korun. Prosklený patrový dům sousedí s činžáky, továrnou a bývalým silem, ve kterém je umístěna podřadná putyka.
„Ano, firma tu sídlí,“ říká sekretářka firmy Contrevi, ale víc nechce prozradit. Ani to, kdy někoho z O.F.I. viděla naposledy. „To už je dávno,“ říká muž, který právě vchází do kanceláře, pak ale jeho sdílnost končí. Adresa ze švýcarského seznamu firem uvádí kromě baarské adresy ještě ženevský telefon. Údajní šéfové na neznámém místě v Ženevě každý pokus o kontakt odmítají. Po krátkém vyzvánění se ozve ženský hlas. Nepředstaví se, a když slyší, že s ní chtějí mluvit čeští novináři, okamžitě položí telefon. To se opakuje během několika dnů asi desetkrát. Jiné spojení na nesmírně bohatou společnost neexistuje. „O.F.I.? To už je dávno,“ odpovídá Andrej Babiš na otázku, jakou roli společnost sehrála v jeho vítězném tažení českou chemií. „Šlo o společnost mých spolužáků ze Švýcarska, kteří chtěli vydělat nějaké peníze, a tak jsem jim pomohl,“ dodává a pokládá telefon.
Kdo je Andrej Babiš?
Jediným známým zástupcem švýcarského žraloka, který pohltil tuzemskou chemii, tak zůstává „nejbohatší Čech“ Andrej Babiš. Přes něho uskutečňovala O.F.I. všechny své české aktivity. Sám Babiš je Slovák, který přišel do Prahy v roce 1994, podle vlastních slov téměř bez peněz. Jeho podnikatelská kariéra se přitom příliš neliší od jiných polistopadových kapitánů českého průmyslu, blízká je zejména dnes již zkrachovalému chemickému magnátovi Václavu Junkovi.
Babišův otec Štefan se v roce 1969 stal zástupcem Československa v obchodní organizaci GATT při stálé misi OSN v Ženevě. Andrej vystudoval ženevské gymnázium College Rousseau, poté ekonomickou vysokou školu v Bratislavě. Podle archivních dokumentů byl v roce 1982 naverbován Státní bezpečností jako agent s krycím jménem Bureš. V roce 1988 byl jeho svazek na kontrarozvědce uzavřen a předán rozvědce. „Podrobnosti bohužel nelze zjistit, protože dokumenty jsou uloženy na Slovensku,“ říká důstojník české tajné služby. Světlo do Babišovy spolupráce nevnese ani návštěva Bratislavy a schůzka s tamními policisty. „Babiš nás z pohledu porušení zákonů nikdy nezajímal, i když víme, že některé jeho obchody v Česku vyšetřuje policie. A nemáme ani přístup ke svazkům,“ vysvětlují. „Nikdy jsem s StB nespolupracoval, byl jsem naopak v roce 1982 vyslýchán kvůli tomu, že jsem odmítl nakoupit nekvalitní fosfáty v Sýrii,“ říká k věci dnes Babiš. K faktu, že ho eviduje oficiální registr svazků StB, se odmítá vyjádřit.
Od počátku osmdesátých let Babiš pracoval v akciové společnosti Petrimex, monopolním dovozci ropných a chemických produktů pro Slovensko. Začal jako referent a v roce 1985, jako jedenatřicetiletý, byl vyslán do Maroka. V Rabatu až do počátku roku 1990 zastupoval dvanáct slovenských firem. „Maroko bylo jednou z mála arabských zemí, kde měli Sověti minimální vliv. Samozřejmě jej chtěli získat. Je možné, že Babiš byl naverbován, aby jim pomohl,“ říká nynější slovenský pracovník kontrarozvědky. (Sám Babiš na otázku, jak to bylo s jeho prací pro rozvědku, neodpovídá.) Po návratu domů v roce 1990 se Babiš stal zástupcem ředitele Petrimexu a o tři roky později členem představenstva.
Příchod do Čech
Roku 1994 ve švýcarském Baaru skupina neznámých lidí zakládá firmu O.F.I. Přibližně ve stejnou dobu odchází Babiš ze Slovenska do Čech a z pověření Petrimexu zakládá společnost Agrofert.
Babiš tvrdí, že ze Slovenska musel odejít, protože se po roce 1992 stal nepohodlný lidem kolem Vladimíra Mečiara. „Ale kdeže. Ještě v létě 1995 byl členem představenstva Petrimexu, firmy zcela ovládané Mečiarovými lidmi. Naštvali se na něj, až když ovládl Agrofert,“ říká bratislavský policista z útvaru odhalujícího ekonomické zločiny. Roku 1995 totiž do Agrofertu vstoupila společnost O.F.I. a navýšila základní jmění. Petrimex se navyšování základního jmění neúčastnil a ztratil v podniku jakýkoli vliv. Petrimex proto Babiše odvolal z místa náměstka a dokonce ho žaloval, že nechal navýšit jmění neoprávněně – firma ale soudní spor prohrála.
V letech 1995–2000 Agrofert privatizoval nebo koupil desítky zemědělských firem. Babiš v médiích tvrdí, že nakupoval levně a na úvěr od zahraničních bank. Ovládl tak třetinu české zemědělské produkce, od prvovýroby až po dodávky do sítě obchodů. Vlastní síť zásobovacích a nákupních podniků nebo třeba největšího zpracovatele krůtího masa Adex. V roce 1999 privatizoval největšího tuzemského výrobce umělých hnojiv Deza Valašské Meziříčí a přerovskou Prechez      Tenkrát u Lovosic
Agrofert ihned po svém založení vstoupil také do chemického průmyslu. Privatizačním počinem byla lovosická Lovochemie. V roce 1995 získala veřejnou soutěží od Klausovy vlády padesát jedna procent Lovochemie firma Proferta, kterou Babiš vlastnil společně s německým podnikem BAGS. Proferta si na privatizaci půjčila půl miliardy od IPB – využila tedy služeb banky, která pod tlakem Klausovy vlády financovala řadu privatizací s vědomím, že úvěry nemohou být reálně spláceny. Během tří let uskutečnil Babiš trik, za který ho dnes vyšetřuje policie – s pomocí státního podniku Unipetrol se zbavil svého závazku u banky i německého partnera.
Agrofert s Unipetrolem založily za tím účelem společnou firmu Agrobohemie, která navýšením základního jmění o čtvrt miliardy korun získala v Lovochemii majoritu. Proferta se přes nátlak německého spolumajitele BAGS navýšení nezúčastnila a zůstala jí v podniku minorita. Stratégem převratu byl Babiš, šéf představenstva Lovochemie, Agrobohemie i Proferty. Ze své funkce poté poslal Profertu do likvidace i s půlmiliardovým dluhem u IPB. V celém případu dosud není jasné, kdo poskytl Agrobohemii kapitál nutný k ovládnutí podniku – státní Unipetrol, Babiš, nebo firma O.F.I. Unipetrol ani Babiš důvod spojení nikdy nevysvětlili a O.F.I. zůstává v temné konspiraci.
Souboj o Lovochemii skončil tím, že německá firma BAGS podala na Agrofert trestní oznámení. „Policie celou transakci, vzhledem k tomu, že pan Babiš byl ve všech představenstvech, prošetřuje. Podle nás šlo o zneužití informací v obchodním styku,“ říká ústecká státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Policie vyšetřování odložila, ale státní zástupkyně podala stížnost, a věc se tak opět vrátila vyšetřovatelům, kteří by měli věc uzavřít do léta.
Dluh Proferty zdědil po krachu zadluženého impéria IPB nový vlastník „lví banky“, ČSOB. Ta podala na Profertu trestní oznámení za podvod. Proferta totiž ručila za půjčku privatizovaným podílem Lovochemie, ale když ztratila v podniku vliv, ztratila hodnotu i bankovní záruka. Státní zástupkyně Bradáčová je přesvědčena, že šlo o Babišův úmysl.
Námluvy s ČSSD
„Lovosickou“ strategii – privatizovat raději s pomocí státního Unipetrolu než s úvěry z polostátní IPB – užíval Babiš i nadále. Hodily se k tomu i nápadně dobré vztahy se sociálnědemokra­tickými politiky. Už na jaře 1999 například prosadil tehdejší ministr financí Ivo Svoboda za generálního ředitele Unipetrolu šéfa Babišovy Lovochemie Pavla Švarce.
Rovněž před třemi lety prosazoval Andrej Babiš – podle informací tajných služeb – u Zemanova kabinetu připojení státního podniku České produktovody (ČEPRO) k Unipetrolu. ČEPRO je klíčový distributor pohonných hmot v České republice, skladuje povinné hmotné rezervy a podnikové tanky budou využity také pro potřeby NATO. Král chemie tehdy neuspěl. Vláda, kde se mezitím stal ministrem financí Pavel Mertlík, rozhodla, že strategický podnik ČEPRO zůstane v rukou stát
Červenec 2000: Aliachem
V červenci 2000, měsíc po pádu IPB, přinesla spolupráce vlády s Babišem první velký výsledek. Už zmíněný společný podnik Agrofertu a Unipetrolu – Agrobohemie – získal na nátlak Zemanova kabinetu zkrachovalý holding Aliachem, sdružující Spolanu Neratovice, Fatru Napajedla a Synthesii Pardubice. Holding byl zadlužený a bankám nebyl schopný splácet více než třímiliardový úvěr.
O vládním verdiktu tehdy rozhodl ministr průmyslu Miroslav Grégr – i přes protesty svého kolegy Mertlíka. „O firmě Agrofert mám samé pozitivní zprávy,“ vyjádřil se pro tisk ministr Miroslav Grégr. „Pokud vím, je v zisku a řádně odvádí daně,“ dodal.
Cena za Aliachem nebyla nikdy zveřejněna, podle neoficiálních informací finančních analytiků mohlo jít o bezmála dvě miliardy korun. „Neexistuje záruka, že Agrobohemie dokáže financovat chod a restrukturalizaci firmy. Navíc, proč Unipetrol nekoupil Aliachem sám, ale prostřednictvím Agrobohemie, ve které nemá majoritní podíl a ani manažerskou kontrolu?“ ptal se tehdy Mertlík. Babiš s Agrobohemií přesto v Aliachemu uspěl. Přinejmenším o tom svědčí účetní zprávy, podle kterých se Aliachem po privatizaci vyšvihl z dosavadních miliardových ztrát k loňskému třicetimilionovému zisku. „Vždycky jsem věřil, že to Agrofert zvládne,“ říká dnes ministr Grégr.
Kdo však za koupi Aliachemu a restrukturalizaci firmy zaplatil, zase není jasné. Podle Babiše nefinancoval nákup jeho podílu majoritní vlastník Agrofertu – O.F.I., ale úvěr ze Citibank. Informaci není možné ověřit, banky zprávy o dlužnících nezveřejňují. Nelze tak vyloučit kuloárovou informaci z vlády, že celou kupní cenu hradil státní Unipetrol.
Ameropa
K vytvoření chemického impéria Agrofertu tak chyběl už jenom samotný Unipetrol – do holdingu patří především litvínovský Chemopetrol, Kaučuk Kralupy, pardubické Paramo, Česká rafinérská a síť čerpadel Benzina. Vláda o jeho privatizaci rozhodovala v prosinci 2002, dva měsíce předtím ale došlo k důležité změně ve Švýcarsku. Ost Finanz und Investition prodala svůj podíl v Agrofertu společnosti Ameropa. Proč si O.F.I. nechala utéct tak výhodný obchod, jakým se stala privatizace Unipetrolu? „Přece jenom dost dobře nešlo prodat významný strategický podnik firmě tak zakonspirované jako O.F.I.,“ říká muž z Úřadu pro zahraniční styky a informace. „Zejména v okamžiku, kdy nabízela britská firma Rotch Energy o tři miliardy víc.“
Takže podíl O.F.I. koupila v říjnu 2002 basilejská firma Ameropa AG a dnes vlastní padesát pět procent Agrofertu. Získala tak rozhodující vliv na českou petrochemii, chemii, částečně i zemědělství. Na internetových stránkách www.ameropa.ch je možné se dočíst, že firma byla založena v roce 1948, je významným obchodníkem s hnojivy a celou dobu ji vlastní rodina Zivy. Dnes je jejím šéfem Andreas Zivy a společnost zaměstnává v desítkách zemí asi šest stovek lidí.
Sídlem společnosti je úhledná vilka v basilejské čtvrti Binningen. Že jde o společnost Ameropa, prozrazuje decentní nápis u vchodu vily. „O firmě neprozradí informace nikdo jiný než pan ředitel,“ říká sekretářka a dodává, že si firma neplatí žádného tiskového mluvčího. Andreas Zivy ale nemá čas. „Zavolejte ráno,“ pobízí k odchodu další sekretářka. Ráno je šéf opět zaneprázdněn. „Zavolejte odpoledne kolem třetí,“ zní návrh v telefonu. Ve tři hlas doporučí pátou, potom další den a potom zase další.
Pan Zivy nezareagoval deset dnů, a tak nebylo možné se jej zeptat, kde vezme firma na koupi Unipetrolu peníze, ani ověřit vlastnickou strukturu. „Tu firmu jsme prověřovali, zjistili jsme, že za ní stojí pravděpodobně někdo jiný, než uvádí oficiální stránky,“ říká důstojník české rozvědky. Mluví se zejména o Marcu Davidu Richovi, obchodníkovi s ropou, který byl před lety v nepřítomnosti odsouzen v USA k devíti letům vězení za nelegální obchody s embargovanou íránskou ropou v osmdesátých letech (loni byl za skandálních okolností amnestován Billem Clintonem). Rich má léta nahlášeno trvalé bydliště ve švýcarském městečku Baar (v místě, kde má sídlo společnost O.F.I.). Richovo spojení s Ameropou prokazuje také fakt, že švýcarská firma a Rich vlastní firmu Kolmar Petrochemicals – což je informace, kterou zjistila česká rozvědka. „To je jenom náhoda,“ tvrdí Andrej Babiš. Andreas Zivy se k tomuto spojení nikdy nevyjádřil.
Ameropa není v Basileji nijak známá, za poslední rok o ní nebyla v tamním tisku zveřejněna žádná významná informace. Firmu neznají ani ministři, kteří schválili do jejích rukou privatizaci české petrochemie. „Neznám,“ říká ministr vnitra Stanislav Gross. „Neznám,“ říká ministr dopravy Schling. Stejné slovo opakuje předseda poslaneckého klubu ČSSD Bohuslav Sobotka, šéf poslaneckého klubu Unie svobody Karel Kühnl anebo ekonomický expert lidovců Miroslav Kalousek.
Unipetrol
Když vláda loni slíbila prodat Agrofertu celý Unipetrol, provedla tak velmi neobvyklý obchod. Agrofert nabízel ze všech zájemců nejméně. Poté, co obchodníci s cennými papíry zjistili, že veřejnou soutěž vyhrál Agrofert, spadla hodnota akcie z padesáti na třicet korun.
„Je to neuvěřitelné,“ říká policejní expert na vyšetřování ekonomických zločinů. „Unipetrol pomohl svými financemi Agrofertu k privatizaci všech významných podniků, které nyní Babišovu impériu patří. A nakonec vláda schválila privatizaci Unipetrolu do rukou Agrofertu. To zavání gigantickou korupcí,“ dodává. Politiky to nevzrušuje. „Moc o tom nevím, šlo to mimo mě,“ říká bankovní expert ČSSD, poslanec Sobotka. „O tom příliš nevím,“ dodává za Koalici Karel Kühnl.
Agrofert má zaplatit dvanáct miliard a všeobecný zájem ekonomické veřejnosti vzbudila otázka, jakým způsobem tak učiní. Podle dosud zveřejněných informací obchod proběhne ve dvou etapách. V první z nich musí dojít k vyrovnání Agrofertu s Unipetrolem. Agrofert si podle finančních expertů potřebných dvanáct miliard půjčí – buď u Unipetrolu, nebo u některé z bank, a úvěrem zaplatí cenu Unipetrolu.
Potom prodá část podniku Unipetrol, především společnost Benzina, které patří více než tři stovky benzinových čerpadel – je to největší síť v České republice, modernizovaná před osmi lety nákladem pěti miliard. Předkupní právo na Benzinu má americká Conoco, ohlášená cena činí tři až pět miliard korun. Za druhé – Unipetrol se zbaví jedenapadesáti procent České rafinérské, jednoho z největších tuzemských zpracovatelů ropy za cenu více než osmi miliard korun. O podíl v České rafinérské má zájem Konsorcium IOC (Conoco, Agip, Shell). Babišovi tak k privatizaci stačí pouze úvěr, který záhy splatí rozprodejem části firmy. V každém případě mu zůstane, vlastně zdarma, naprostá většina chemických továren v zemi.
Vláda podnikům, podniky vládě
Noví manažeři Babišova typu získali v české ekonomice vliv za vlády sociálních demokratů. Patří k nim i Babišův dlouholetý spolupracovník v Petrimexu (v představenstvu firmy pracoval od roku 1969 až do roku 1993) Jozef Čimbora, který dnes řídí firmu Falkon Capital. Bez veřejné soutěže získal loni Falkon od české vlády za dvacet miliard korun právo vymáhat stomiliardový ruský dluh. Transakce vzbudila neobyčejné podezření: Rusko z dluhu uhradilo přes padesát miliard – třicetimiliardový rozdíl na cestě z Moskvy do Prahy zmizel. Vedle úzkých vztahů s vládou se Falkon Babišovu Agrofertu podobá ještě v něčem – také on patří společnosti sídlící v jediné kanceláři na okraji zapadlého švýcarského městečka. Babiš s Čimborou dnes společně nepodnikají a popírají dokonce i kontakty z Petrimexu. „Pana Babiše neznám, nemám se o čem bavit,“ říká Čimbora na otázku, jestli nespolupracují nadále. Babiš se ke vztahu k Čimborovi nevyjádřil, neodpověděl ani na písemné otázky.
Podobně neprůhlednou firmou je v Izraeli registrovaná firma Housing and Consulting, která získala rovněž bez soutěže vládní zakázku na stavbu ostravské dálnice. Zmanipulované výběrové řízení a tvrdý vládní nátlak provází i snahu zakoupit stíhačky gripen. O tom, že se při obchodních aktivitách vlády objevují stále stejná jména, svědčí i to, že koupi gripenů z Británie za více než sto miliard korun mají provázet britské investice do tuzemských firem – mezi vyvolenými najdeme i Babišovu Dezu a Aliachem se slíbenými investicemi dvanáct miliard korun.
Komu patří Ameropa
Babiš se od jiných chemických magnátů liší tím, že jeho podniky podle dostupných informací profitují. Babišovy firmy rovněž – s výjimkou půl miliardy v případu Proferty – splácejí pravidelně úvěry, které podle dostupných informací dosahují pěti miliard. „Firmy pana Babiše vracejí úvěry přesně podle předem domluveného splátkového kalendáře,“ tvrdí například úředník Živnostenské banky.
Kriticky Babiše sledují spíše tajné služby. Dodnes není objasněna jeho spolupráce s komunistickou rozvědkou (dokumenty se prý ztratily), původ jeho kapitálu ani pozadí firmy O.F.I., která sedm let ovládala celý holding Agrofert. Také firma Ameropa odmítá hovořit o své majetkové struktuře. Před neprůhledností švýcarských firem varovaly v jedné ze svých loňských zpráv tajné služby Zemanovu vládu s tím, že Švýcaři mohou krýt investice někoho třetího. Zpráva upozorňuje, že šance ovládnout petrochemii a chemii v členské zemi NATO může přilákat zájem řady rizikových společností. Nelze vyloučit vlastníka, za kterým stojí ruské, arabské nebo čínské tajné služby, anebo organizovaný zločin. Vládu nechala zpráva chladnou a na otázku „Komu patří Ameropa?“ dodnes žádný z ministrů nechce či neumí odpovědět.
Petrimex
Bratislavská firma Petrimex je slovenskou obdobou českého Chemapolu. Vznikla v roce 1948 jako výhradní dovozce ropných surovin na Slovensko. Stejně jako její český protějšek se v roce 1969 stala státní akciovou společností, ve které měly účast desítky firem, kterým zajišťovala dovoz surovin. A stejně jako Chemapol, firma Petrimex v roce 1999 zkrachovala.
   Od roku 1990 byl ředitelem Petrimexu Anton Rakický, který po svém odvolání v roce 1995 zmizel před trestním stíháním v USA. Právě on jmenoval Babiše v roce 1990 svým zástupcem a stejně jako Babiš tvrdil, že se jej snažila zlikvidovat Mečiarova vláda.
    V roce 1996 pověřil tehdejší mečiarovský ministr financí Sergej Kozlík petrochemický podnik vymáháním 300 milionů slovenských korun, které dlužil Slovensku Egypt. Petrimex prodal pohledávku za sto padesát milionů slovenských korun firmě Broadfield Finance, registrované na Panenských ostrovech. Smlouva s vládou přitom neopravňovala Petrimex pohledávku komukoli prodat. Petrimex potom zkrachoval, a dodnes se nepodařilo zjistit, kde peníze od Broadfield Finance skončily.
Soukromý život Andreje Babiše
Andrej Babiš bydlí ve výstavní vile v Bratislavě. Jeho pražská adresa je v žižkovské Roháčově ulici. Slovenský magnát je ženatý, má třiadvacetiletou dceru a osmnáctiletého syna. Dcera je na praxi v jedné newyorské investiční bance, syn studuje v Praze gymnázium. S bratrem Alexandrem vlastní Babiš slovenskou firmu Berg. Jeho bratr do firmy vstoupil v roce 1998 s vkladem dvacet dva milionů korun.
Babiš rád hraje tenis. Na dvorcích svého bratislavského klubu Slávia Agrofert STU pořádá pravidelně turnaj slovenské společenské smetánky, kterého se zúčastňují celebrity jako prezident Rudolf Schuster a premiér Mikuláš Dzurinda. Babiš rád dává k dobrému historku, jak jeho dcera hrála během marockého pobytu tenisový zápas s princem Moulayem Rachídem (bratrem dnešního krále). Prince tehdy porazila a vyhrála nad ním psa s královskou krví, potvrzenou certifikátem.
BABIŠ SE MUSÍ DOHODNOUT S VĚŘITELI Unipetrolu, ŘÍKÁ FINANČNÍ ANALYTIK PATRIA FINANCE JIŘÍ SOUSTRUŽNÍK
Agrofert kupuje Unipetrol za dvanáct miliard. Co vlastně získá?
V chemickém průmyslu je to dominantní společnost. Firma je významná i z hlediska celé české ekonomiky. Donedávna byla oporou Unipetrolu Česká rafinérská, ale už minulý rok a čtvrtletní výsledky tohoto roku ukazují, že tato společnost ztrácí v holdingu svou bývalou pozici. Pilířem je dnes Chemopetrol, kde se investuje do dalších kapacit, podobně se to děje i v Kaučuku Kralupy. Tyto firmy mají nezanedbatelný vliv na výši českého exportu.
V čem jsou tyto firmy pro českou ekonomiku nepostradatelné?
Jsou to často klíčoví dodavatelé surovin chemického průmyslu.
Kde sežene Agrofert peníze na zaplacení? Mluví se o tom, že prodejem podílu Unipetrolu v České rafinérské a sítě čerpadel Benzina. Ta časová posloupnost bude pravděpodobně taková, že Agrofert si bude muset na koupi Unipetrolu půjčit. Potom Unipetrol prodá Českou rafinérskou a Benzinu. Veřejností proběhla informace, že Unipetrol má dostat za Českou rafinérskou osm a půl miliardy korun.
Pokud Agrofert počítá s penězi za Českou rafinérskou, bude přemýšlet, jak peníze z Unipetrolu dostat. Jsou tři základní alternativy. Dividendy, to není moc pravděpodobné. Druhou je půjčka těch peněz Agrofertu, třetí varianta je nákup aktiv, která nyní vlastní Agrofert, Unipetrolem. Je tu ale problém. Věřitelé Unipetrolu (jeho dluhy dosahují výše přibližně dvanácti a půl miliardy korun) mají údajně podle smlouvy právo při prodeji Unipetrolu požadovat předčasné splacení dluhu. Je otázka, jak se nový majitel s nimi dohodne – možná bude muset peníze z prodeje České rafinérské použít na splacení dluhů.
Kdo jsou věřitelé Unipetrolu?
Unipetrol vydal jednak dluhopisy, a pak jsou tu klasické bankovní úvěry.
Unipetrol s Agrofertem vlastní přesně napůl firmu Agrobohemie, a jejím prostřednictvím ovládají Aliachem a Lovochemii.
Jaké byly pro státní Unipetrol výhody takového spojení
Nevidím nějakou jednoznačnou ekonomickou výhodu. Hodnotím to ale jako člověk zvenčí, třeba tam management nějakou výhodu vidí. Je dvanáct miliard za Unipetrol dost? Některé firmy nabízely více. To bych nerad posuzoval. Vláda měla podmínku, aby Unipetrol po privatizaci zůstal pohromadě, také jde o strategii firem, které podnikají ve středoevropském regionu, a další fakta. Neznám privatizační nabídky.