K této úvaze mne přivedla moje žena. Jeli jsme v autě a přišla řeč na téma, které bylo v naší rodině nedávno aktuální.V minulých týdnech se manželka, jako spoluautor školních učebnic, potýkala s dvěmi „kolegyněmi“.

Nebyly to přímé kolegyně v zaměstnání, ale dvě vypečené učitelky, které neváhaly a bez uzardění použily pracovní listy ze tří učebnic, které manželka napsala (Prvouka 1.,2. a 3. třída), okopírovaly je vyvěsily je na internetu, zahrnuly a bez povolení je vydávaly za vlastní díla a pobraly tučné granty na jejich vytvoření. Vznik těch učebnic jsem sledoval z bezprostřední blízkosti, měl jsem na nich podíl tím, že jsem autorky vozil kam bylo nutné. Kvůli tomu to však nepíšu. Chci jen dokladovat, že vím jak obtížná a dlouhá práce to byla. Trvala bezmála 4 roky. (3 knihy k tomu pracovní listy a metodické příručky.)

Ony výše zmíněné dámy sfoukly svá díla během několika dní , zveřejnily je a bylo jim podivné proč se autorky ozývají a protestují proti tomu. Vždyť jsme to jen okopírovaly když to bylo tak pěkné.

Granty, které obě obdržely jsou peníze i nás daňových poplatníků. My všichni pak a obzvlášť podobné učitelky, nadáváme, že ve školství nejsou peníze, že je to strašné a je to hanba, atd.

A tak jak jsme jeli a povídali si, mluvili jsme o tom, že již dlouho nebyl žádný nový dotisk. Samozřejmá odpověď byla : ve školství nejsou peníze a učebnice jsou na prvním místě, kde se šetří. V pořádku, učebnice něco vydrží, nemusí se tak často obměňovat. Ale co pracovní listy? Ty každý žák spotřebuje tak, že je popíše. Jak to že se nedotiskuji? (učebnice jsou poměrně rozšířené a oblíbené). Jednoduchá odpověď. Učitelky je dětem kopírují na drahých školních kopírkách. Tak „šetří“ peníze ve školství a nadávají, že mají malou výplatu. Jeden pracovní sešit stojí cca 60 Kč. Jeho okopírování na školní kopírce spolkne min. 120Kč nákladů. A šetří se ať to stojí cokoliv.

Při té příležitosti jsem si vzpoměl (byl to úspěch) na léta když jsem já povinně docházel. Před koncem každých prázdnin jsem šel s maminkou do papírnictví (bylo u každé školy),  tam jsme se postavili do fronty a nakoupili učebnice které jsem v následující třídě potřeboval.

O ty knihy jsem se pak staral jako o vlastní (taky byly vlastní), protože se pak na konci školního roku daly prodat a tak si přivydělat na nové učebnice do následující třídy. (Ani jednou jsem nepropadl). Pokud se mi je „podařilo“ nějak poškodit, byl doma világos. Cena knihy klesala.

Zrovna tak jsme kupovali sešity, čtvrtky,tužky,pera. Proč musíme všichni společně přispívat rodinám, které to zjevně nepotřebují (já bych, kdybych měl měl školní děti ty učebnice určitě kupoval, nebo bych na ně přispíval vnoučatům). Pokud mám na auto za půl milionu a více, tak musím mít i několik stovek na učebnice.

Mnozí řeknou a co chudinky samoživitelkya jiní chudí. Já na to, ať přestanou kouřit a pít každý den v restauraci Na růžku svých 5 piv  a budou mít. To však nemyslím úplně vážně, (i když se to někdy hodí). Máme sociálku a těm, kteří na to PROKAZATELNĚ nemají, lze přispět. 80%, 90% ceny. Něco by však zaplatit měli, protože pak nefunguje ta úcta ke knize a „parchanti“ ničí a ničí.

No a jeto. A tak budou mít učitelé vyšší výplatu a národ určitě nezchudne.